V přenádherném panství na jihu Starého Údolí žil byl mladý chlapec, který vyrůstal bez rodiny. V sirotčinci jej pojmenovali Faren a vychovali z něj spořádaného a přátelského mladého muže. Když dosáhl pracovního věku, ze svého domova, sirotčince, dobrovolně odešel a zkoušel hledat štěstí ve světě. Nikde mu však nebylo lépe než ve své rodné vísce. Rozhodl se vrátit a byl přesvědčen, že práci najde i zde. Své štěstí zkoušel, kde se jen dalo. Začal u místního hokynáře, starý obchodník ale neměl o malého pomocníka zájem. Zeptal se také venkovského lékaře, ten bohužel pro Farena oplýval rodinou s dětmi a chlapec navíc postrádal zkušenosti, které by mu mohly v práci pomoct. Své snažení Faren zakončil u krčmáře, jenž vlastnil velkou hospodu, v níž točil pivo vlastní výroby ze svého malého pivovaru. Tlustý krčmář se Farenovi vysmál a utrousil, že na podobné hlouposti nemá čas ani náladu. Zklamaný Faren nemohl nic dělat. O jeho mladé paže není zájem... Pomalu vylezl na nízký kopec za městem, sedl si do trávy, opřel svá záda o kmen jabloně a hlavu složil do dlaní. 

 

Přes vlhké oči zamlženým zrakem najednou uviděl mezi prsty zvláštní horskou bylinu. Měla modré osrstěné zvonovité květy s fialovým nádechem. Rostlinu si chvíli prohlížel, pak ji utrhl a spěchal za alchymistou. Vesnický alchymista byl s lékařem velmi zadobře a již o Farenově snaze najít vhodnou práci věděl. Společnými silami se v herbáři dozvěděli, že chlapec utrhl vzácnou bylinu s léčivými schopnostmi. Ještě téhož dne alchymista připravil z rostliny vývar a večer jej podal lékařově nemocné dceři. Do několika málo chvil se jí ulevilo, na zdolání nemoci však jedna dávka nestačila. Farenovi tak bylo nabídnuto: "Pokud seženeš další tyto léčivé rostliny a má dcera se uzdraví, odměna tě nemine." 

 

Následujícího dne za svítání mohli obyvatelé panství vidět mladého chlapce, jak shrben k trávě hledá byť jen náznaky modrofialových zvonců. Zdálo se, že snad samým nadšením ani nesnídal... Před polednem Faren již bušil na dveře alchymisty, kde se díval na přípravu dalšího lektvaru a společně s ním pojedl také krajíc chleba se sýrem a medem lesních včel. Jako předešlý den oba dva navštívili rodinu lékaře a podali lék churavé dívce, která dnes koukala svýma oříškovýma očima o něco veseleji. Třetího dne vylezla z pohodlných, teplých peřin a opatrně se procházela po světnici. Čtvrtého dne lékař při pohledu na usmívající se dceru usoudil, že je zdráva a že musí Farenovo snažení odměnit. Dostal nejen pár zlatých mincí, ale i něco jídla, pití a v neposlední řadě také lepší oblečení - to své měl totiž od ustavičného klečení v trávě celé zašpiněné a v některých místech roztrhané. Alchymista mu daroval svůj herbář. S takovými dary se chlapec rozhodl následující týdny strávit hledáním jiných vzácných rostlin. Když se nějaká z nich alchymistovi líbila, hned ji od Farena odkoupil. Nebyl však jediný, kdo měl o chlapcovy služby zájem. Starý hokynář si poroučel růžových a rudých květin pro svou ženu. O tkadleně se šuškalo, že si nechává od chlapce donášet voňavé horské kvítí, které nadlouho provoní každý její výrobek. Dokonce i kuchař samotného pána vesnice sem tam zaplatil Farenovi, aby jeho pokrmy nabyly té správné svěží chuti. Chlapci nikdy nebylo lépe. 

 

Jednoho pozdního odpoledne se chlapec procházel daleko za svou rodnou vesnicí. Na začátku lesa kdesi mezi stromy našel malinkatý porost čarovně vypadajících rostlin. Jejich okvětní plátky hrály při zapadajícím slunci stříbrnou barvou s téměř ohnivými odlesky oranžové. Zapátral v herbáři, ale k jeho překvapení v knize nebylo ani zmínky o bylině se stříbrnými květy. Ze své brašny vytáhl kus uhlu a jal se na prázdné stránky herbáře malovat přibližnou podobu rostliny. Přestože mu hlas v hlavě našeptával, aby ji netrhal, usoudil, že nejlepší bude se optat alchymisty, zda by něco o této rostlině nevěděl... 

 

Alchymista se zrovna vracel z hospody domů. S korbelem v ruce se dokolíbal k chlapci, polohlasem jej pozdravil a snažil se vsunout klíč do dírky od dveří. Když se mu to konečně povedlo, rozevřel okno, usadil se na okraj postele v místnosti vedle obchodu, postavil korbel se zlatavým mokem na stolec, rozžal svíčku a nedůvěřivým pohledem se zadíval na rostlinu. "Hochu, jsem dost unavený, zítra se na ni podívám a dám ti vědět," pronesl zanedlouho. Bylinu opatrně položil na polici nad stolcem, popřál Farenovi dobrou noc a jak široký tak dlouhý sebou praštil do pokrývek. Téže noci se prohnala vesnicí bouřka. Silný vítr rozrazil pootevřené okno a zasvištěl světnicí. Alchymistu ze spaní probudilo tříštící se sklo ampulek s roztoky všemožných barev. Ihned běžel k oknu, zavřel jej, cosi zamumlal pod fousy a až do pozdního rána spal, jako by jej do vody hodil. 

 

Když procitl, slyšel z vedlejší místnosti zvuky. Byl to malý Faren, který s lehce provinilým výrazem ve tváři uklízel rozbité sklo rozházené po zemi. Alchymista si oddechl, vykouzlil chlapci úsměv přáním hezkého rána a vrátil se zpět do ložnice. Měl hrozivou žízeň. Jediné pití v celém domě však bylo pivo v korbelu ze včerejšího večera. Zadíval se do něj a zjistil, že se v jeho pěnovém nápoji koupe stříbrokvětá rostlina. "Nejspíše spadla z police při tom velkém větru," utrousil alchymista. Věděl, že by to nejspíše neměl dělat, přesto se však napil. Pln překvapení ospalý muž ožil a utíkal k chlapci. Faren se na korbel a bylinu v něm podíval velmi nedůvěřivě, nasládlé vůni ale odolat nemohl. To pivo bylo dokonalé! 

 

Chlapec s alchymistou neznámou rostlinu pojmenovali Stříbrokvítek a rozhodli se, že budou prodávat vlastní pivo. Od krčmáře si nechali dovést naplněný sud a hokynář jim sehnal pár skvělých korbelů a sklenic. Faren opečovával malý porost Stříbrokvítků u lesa a po malých dávkách je nosil alchymistovi. Ten ostatním vesničanům nabízel prvotřídní pivo. Zlaťáky se jen sypaly... Kéž by měla i rodina lékaře podobný úspěch. Lékař si totiž od lakomého krčmáře půjčil mnoho peněz, které teď musel vrátit. Byl nucen nabízet majetek celé své rodiny, hospodskému to ale nestačilo... 

 

Netrvalo dlouho a krčmář se dozvěděl o lahodném tajném pivu. Marně si však lámal hlavu tím, co do něj mohou ti dva zpropadení chlapi přimíchávat. I zeptal se chlapce, co dělá jejich pivo tak neodolatelné. Faren na nic nečekal, usmál se na krčmáře a odvedl jej na louku před lesem. Tam se zcela vážným výrazem natrhal rulík a podal jej krčmáři do rukou se slovy: "Listy nadrťte a nechte je v pivu louhovat. Po třech hodinách směs listů vyndejte a můžete nalévat." Lakomý krčmář se chlapci zadíval do očí bodavým pohledem, otočil se a upaloval do pivovaru. Co se nestalo... 

 

Téhož večera na dveře lékaře někdo bušil. Byl to chlapec Faren, kterému jeho lest nedala a šel se podívat do hospody. "Krčmáři se přitížilo," volal už zvenčí. Lékař na nic nečekal a v taverně na zemi mezi stoly objevil lakomého krčmáře. V obličeji byl celý rudý a sotva popadal dech. Profesí zkušený člověk okamžitě poznal, oč se jedná. Pospíchal do domu alchymisty, chvíli zde setrval a vrátil se i s malou ampulkou zpět za chlapcem a krčmářem. Ten roztok vypil a zanedlouho opět dokázal volně dýchat. Zostuzený hospodský kvapem pochopil, že kdyby nebylo lékaře, měl by namále... Utíkal do vedlejší místnosti, odkryl peřiny, zacinkal penězi, otevřel druhé dveře a zmizel ve stínech noci. Už se do vesnice nikdy nevrátil... 

 

Dobří lidé z panství odsouhlasili, že hospoda a pivovar by měly připadnout lékaři. Jak by se však mohl věnovat lékařství, když by řídil celou tavernu? Vše tedy věnoval snaživému chlapci. Faren se postupně stal skvělým hospodským. Svému pivu, které se těšilo tak velké oblibě, že pomohl i lékaři s nedostatkem peněz, dali společně s alchymistou jméno Stříbrokvět. Lékař štěstím bez sebe rozhodl, že se chlapce ujme. Faren nakonec získal něco mnohem cennějšího než hospodu, pivovar nebo dobré jméno. Získal rodinu...